Lubomír Man
24. 1. 2015
Mělo to sílu výbuchu atomové pumy, ale jak se to odrazilo v reakcích západnich médiíí a politiků, nezpůsobilo to větší hluk, než když splyne kapka vody. Jako by se skoro nic nestalo a jako by se to kápnutí dalo klidně i přeslechnout „Každý má v Německu právo vyslovit svůj názor,“ odbyl v odpovědi na ruský protest záležitost zástupce německého ministerstva zahraničí Schäefer. Takže si ten názor poslechněte. Zazněl z úst ukrajinského premiéra Jaceňuka v německé televizi ARD 8.ledna v předvečer jeho návětěvy v Berlíně a zněl takto: “My všichni si ještě dobře pamatujeme sovětský vpád na Ukrajinu a do Německa. Tomu je třeba zabránit.”
Takže to je, milý čtenáři, ta puma. Protože Jaceňuk měl na mysli válečné události z roku 1944, kdy sovětská armáda osvobozovala svou i další Hitlerem okupované země z nacistické nadvlády. Ale Jaceňuk to jako osvobozování, jak je z jeho výroku jasno, nevidí. On to vidí přesně opačně – čili tak, jak to viděl Hitler. Protože on, stejně jako celá jeho z US zafinancovaného puče vzešlá vláda, nejsou nic jiného než novodobí hitlerčíci, anebo, jak to vyjádřil někdejší vysoký úředník EU Němec Verheugen, čistokrevní fašisté z masa a kostí. Což je hrůza už sama o sobě, ale ještě hrůznější je, že tito Hitlerovi žáci, jak je z popsané situace s Jaceňukem zřejné, se už dnes odvažují pronášet své prohitlerovské názory tak říkajíc na plná ústa? A činí tak, protože vědí, že se to už smí. Že je to trend, který Západ a hlavně pak vládnoucí neokonzervatisté v USA neodvolatelně přijali za svůj a v budoucnu se pojede již jen podle něj. Čili že za strůjce války bude označeno Rusko a nacistické Německo bude pojednáváno jako jeho oběť. Že Roosevelt a Churchill vejdou do učebnic i vědeckých pojednání (už se to v nich i dnes často objevuje), jako naivové a slaboši, kteří sedli na lep Sovětům a slabomyslně ubližovali Německu spolu s ními, namísto aby je na špicích bajonetů spojených armád USA , Velké Britanie a wehrmachtu vypakovali na smětiště dějin, kam patřili, a kam dnes patří i jejich ruští pokračovatelé. Že jenom Hitler tyhle zločince z Euroasie prokoukl, ale narazil na krátkozrakost tehdejších západních vládců, což se – díky bohu – už v historii opakovat nebude.
Nu a právě že se bude už brzy vše vykládat tak a ne jinak, Jaceňuk spolehlivě ví. Vždyť o novém přístupu Západu k Rusku s desítkami evropských a hlavně amerických vůdců dopodrobna mluvil, je si jejich zreformovaným postojem stoprocentně jist, takže proč by jej neměl vytroubit do světa právě on? A právě v zemi, která chtěla před časem nenáviděné Rusko vymazat z mapy světa stejně lačně, jak po tom teď touží i on sám?
A tak promluvil, nu a protože šlo o záležitost tzv. předjednanou, nikdo v západním světě se jeho vyjádření nepodivil a rozhostilo se nad ním ticho, které bylo ještě děsivější než to, co Jaceňuk řekl. Protože to ticho vyjadřovalo souhlas. Či, jak to charakterizoval vysoký ruský politik Kosačev: Jaceňukova slova byla testem. Ospravedlnil jimi hitlerizmus – a Evropa k tomu mlčela. A mlčí dál. A ruský novinář Mizerov napsal: Evropa merkelů, cameronů a hollandů byla už dlouho připravena na Jaceňukova slova, už dávno v hloubi duše chtěla tato banderovská slova vyřknout.
Ani komentátorka Atalyová, která s Jaceňukem v ARD předmětný hovor vedla, nehnula po jeho výroku brvou, a kritickým slovem jej den poté neokomentovala ani kancléřka Merkelová, Naopak, zřejmě se jí ten svérázný chlapík líbil, protože mu slíbila, že vláda NSR půjčí Kyjevu na obnovu výhodních oblastí země (rozuměj těch oblastíí, včetně Krymu,, které se Kyjeva odtrhly a ukrajinská vláda je skálopevně rozhodnuta zbombardovat je zpět pod svoji jurisdikci), půl miliardy dolarů, což představuje 14 miliard kč.
A jak se v Evropě i ve světě na Jaceňukův signál reagovalo dál? Lotyšsko zahájilo své předsednictví EU zákazem výstavy, která měla v sídle UNESCO v Paříži nabídnout pohled na holocaust očima dětských vězňů lotyšského koncentračního tábora Salaspills. You Tube zrušila svůj jediný antifašistický program Anti-fascist Archive, a zcela originálním pohledem na historii Druhé světové války přispěl polský ministr zahraničí G. Schetyna, když k neúčasti prezidenta Putina na plánované oslavě k osvobození koncentračního tábora v Osvětimi uvedl, že jej stejně osvobodil První ukrajinský front, čili Ukrajinci. Jako kdyby neměl tušení, že Sověti nenazývali fronty podle národnosti vojáků, ale podle míst, kde tyto fronty působily.
A jak jsme nové uspořádání světa z itineráře wahintonských neokonzervatistů přijali my Češi? To znamená ti, kterým byla v oběžníku říšského vedoucího Martina Bormana určena tato poznámka č. 28/42 z 8. března 1942: Jakmile se dokončí deportace Židů, musí se začít s vysídlením Čechů!
Měli jsme jít tedy do pecí těsně po Židech, ale po Jaceňukových slovech se z nás nevydralo slovo protestu. Mlčely naše presstitutky i teltitutky a mlčela i česká vláda. Ona ve své většině zřejmě ne proto, že by s Jaceňukem souhlasila, ale držela jazyk za zuby při vědomí toho, o čem už byla řeč. Ze totiž Jaceňukovi by nepřešla přes rty hláska z toho, co v Berlíně řekl, kdyby k tomu neměl pevné posvěcení z Washingtonu. Čili ta vláda byla a je zticha proto, že se třese hrůzou z pomyšlení, že by si to vyjádřením vlastního názoru mohla s Washingtonem rozházet. Drží zkrátka populárního bobříka ze zbabělosti a ani ji zřejmě moc nevadí, že s tou zbabělostí kráčí ruku v ruce i její hanba. Která ovšem nepoznamenává jen vládu, ale ulpívá na každém z nás. A tak, když vláda – v jejíž gesci zahraniční otázky jsou – téměř celý leden zimomřivě a ostudně předstírala, že špatně slyší i vidí, vycítil povinnost vyjádřit se náš president a učinil tak hned dvakrát. Podruhé řekl: „Jde o úmyslný pokus o přepsání historie Druhé světové války.“
Samozřejmě, že mu tohle jen tak neprojde. Bude se na něj za ta slova vrhat ďábel, který dle P.C. Robertse obsadil vládní budovy ve Washingtonu, a třaskavými i zápalnými náložemi jej bude zasypávat i naše slavná lumpenkavárna. Ale my ostatní, kterým ještě zbyla čest v těle, cítíme, že kousek pociťované hanby z nás prezident svým postojem vymazal. A jsme mu za to neskonale vděčni. Protože sedět na Hradě ten druhý, co ho tam chtěla i s tím, co má na duši, v srdci i na jazyku, protlačit naše lumpenkavárna a co je stejně zarputile rozhodnuta ho tam přes naše hlavy protlačit i dnes, tak bychom v té hanbě snad už i docela utonuli.
