Zdeněk Hrabica
12. 3. 2016
Často se vracím k novinářským rozhovorům Karla Čapka (Hovory s TGM), Egona Ervína Kische (i k fiktivním), věřím jim a hledám v nich poučení. Nikdo je, dříve vydané, už nečte, povalují se na regálech odložených knih v knihovnách – ve štalářích „Čtenáři čtenářům“. Nevěřím knižním dlouhým módním rozhovorům, třebas „dálkovým“ Karla Hvížďaly s Havlem, Schwarzenbergem, s Halíkem.
V rozhovorech plných žluče mně Irituje Daniela Drtinová svou umaností a zjevným úmyslem, jak snadno a rychle – umí potrhle rozdrtit respondenta na základě jeho víry a přesvědčení. Trčí ji sláma z bot a těžko je jí zbavit se umanutosti vyšetřovatelky ze soudního dvora nebo z odposlechové komory policejního aparátu.
Po elektronických vlnách netu se k nám nyní dostal rozhovor Daniely Drtinové s Františkem Ringo Čechem. Vykutálená moderátorka si předsevzala, že mu dokáže rasismus v paletě naivního malíře i divadelního umělce, režiséra, textaře, muzikanta, rebela, dokonce poslance. Dala mu okatě najevo své pohrdání, už proto, že se občas nebojí promluvit, jak mu zobák narost a neskrývá před nikým svůj kladný vztah k prezidentu Miloši Zemanovi.
O rozhovor jsem se samozřejmě pokoušel v novinářském světě mnohokrát i já sám. Nesnadný úmysl mi častokrát dal za vyučenou, že jsem řemeslo ještě vůbec nezvládl. Ak.mal. Josef Liesler mi kladl na srdce, že okamžitě rozpozná novinářského idiota od moudrého žurnalisty, který jej požádá o interview – a to již podle první otázky. Pod vlivem tohoto imperativu jsem se skoro třásl v pracovně ministerské předsedkyně Indie paní Indíry Gándiové. Za půl roku byla zavražděna násilnou rukou jednoho ze svých bodygardů. Myslím, že mi tehdy moc pomohla tréma a skutečnost, že se člověk nesmí třást před velkými zvířaty, že mu nesmějí kalhoty spadnout z těla před brodem. Přítel, malíř Vladimír Komárek si mi postěžoval v letním odpoledni, že se v jeho semilském ateliéru objevila mladičká redaktorka Květů. Přišla k rozhovoru bez přípravy a zjevila svůj úmysl bavit se s Mistrem. Mezi plátny se zakrátko udivila: „To jsem ani nevěděla, že také malujete?“ Vladimír Komárek, který mi psal dopisy bez rozdělování jednotlivých slov, který byl jako syn četníka dlouhodobým pobytem na jižním Slovensku více Slovák než Čech, podotkl: „ A co myslíš děvenko, že vůbec vlastně celý život dělám?“ Nenechala se vyvést z míry a opáčila: „Já si až doteď myslela, že jste takový kecal, vypravěč, z něhož padají slova a slova.“
Tenkrát, po tomhle překvapivém sdělení mně Vladimír pozval na svou zahradu, kde měl v zákoutí z kamínků kruh, jakýsi svérázný pisoár, do něhož chodil s mužskými příchozími kamarády pro uvolnění čůrat a řekl mi: „Víš co, příteli Zdeňku, vykašleme se na to hodnotit, jak a kdo co vlastně člověk umí a neumí anebo co dělá, když dělá.“
Ó, jak byl malíř Vladimír Komárek moudrý, vzdělaný, prozíravý, moc mi chybí!
Psáno pro Novou republiku a pro Nové slovo
