O cenné tradici

Vážení a milí přátelé,

Sešli jsme se opět k uctění 27 osobností popravených na Staroměstském náměstí před čtyřmi sty a dvěma lety. Byl to akt pomsty habsburské a katolické moci za to, že tyto osobnosti povstaly proti zneužívání této moci k likvidaci náboženské a národní svobody českého národa.

Všichni známe tragické důsledky poraženého povstání na Bílé hoře. Proces formování českého národa, jeho státnosti, jeho vzdělanosti byl násilně přerušen. Zámožné protestantské vrstvy byly oloupeny o majetek, přidělený katolickým imigrantům, kteří se jej chopili s koloniální chtivostí a s koloniálním a povýšeným přístupem k českému národu a k jeho kulturní a nábožensko- reformační identitě. Ze země byla vyhnána nejen protestantská šlechta, ale i česká humanistická kulturní a intelektuální elita, čímž byl na dlouhou dobu zastaven rozvoj vzdělanosti, duchovní vyspělosti a sociální úrovně českého obyvatelstva. Účinným nástrojem k dosažení tohoto cíle byla násilná a plošná katolizace obyvatelstva- tedy nahrazení potenciálně rebelských protestantských myšlenek slepou katolickou podřízeností a poslušností.

I my jsme v současné době svědky naplňování podobných scénářů, a snad se nemýlím v názoru, že v této těžké době si potřebujeme spíše připomenout to pozitivní, co přes všechno ponížení a kruté mocenské násilí pomohlo českému národu přežít temné a tragické pobělohorské období: lpění na vzdělání a morálním odkazu obsaženém v knihách, které ti, kdo zůstali věrní mravním a svobodnějším kořenům českého protestanství, skrývali i přes hrozbu tvrdých postihů.

Z generace na generaci byl tak předáván odkaz Mistra Jana Husa, Jeronýma Pražského, Petra Chelčického, Jana Amose Komenského spolu s důvěrou v pozitivní potenciál, budoucnost a génia českého národa, který Jeroným Pražský dokonce veřejně prohlašoval za křesťansky nejvyspělejší.

Ke konci 19. století se u nás rozhořel několik desetiletí trvající urputný spor o kořeny českého národního obrození mezi konzervativními historiky v čele s Josefem Pekařem na jedné straně a T.G. Masarykem na straně druhé. Podle Masaryka byla česká reformace se svým pohledem na smysl Bible a lidského života a se svými vynikajícími představiteli významným a vlivným inspiračním zdrojem pro velké obrozenecké osobnosti, jako byl František Martin Pelcl, Gelasius Dobner, Bernard Bolzano, Josef Dobrovský, Ján Kollár, Augustin Smetana, Josef Jungmann, František Palacký, Karel Havlíček. Většina z nich nabádala ve své pedagogické, publikační a veřejné činnosti českou veřejnost a Němci ponižované chudé a málo sebevědomé české studentstvo k hrdosti na svůj národ a jeho historii. Snad bych neměla v této souvislosti opomenout také jezuitu Bohuslava Balbína, který působil v první polovině 17. století jako vynikající vlastenecký pedagog a historik a byl pronásledován katolickou církví pro kritiku poněmčování českého národa a násilných způsobů rekatolizace, obsaženou v jeho nejslavnější vlastenecké práci Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého, kterou cenzura dovolila víceméně omylem vydat až v roce 1778, tedy sto let po jejím napsání. Charakterizoval zde předbělohorskou dobu českého království ve srovnání s pobělohorskou slovy: „ o šťastném kdysi, nyní však přežalostném stavu království Českého…“

Jak z Husa, tak z Komenského se Češi učili, jak porozumět světu, v němž žili, což je obecně základem schopnosti řešit problémy ku prospěchu obecného dobra.

Za poměrů světského i katolického absolutismu a tuhé cenzury v době národního obrození bylo samozřejmě velmi nebezpečné psát pozitivně o velkých osobnostech české reformace, ale když procházíme písemnostmi obrozeneckých velikánů, vliv myšlenek zvláště Mistra Jana Husa je naprosto evidentní. Vzácně je jimi jméno Husa statečně a s láskou otevřeně zmíněno.

Věří spolu s Komenským v pozitivní potenciál českého národa a jsou odhodláni svou prací, podloženou znalostí historie, přispět k jeho rozvinutí.

Vzdělanci české reformace měli po celé 16. století vliv v českém království, ba i za hranicemi, Jan Ámos Komenský je v protestantském zahraničí ctěn dodnes pro své myšlenky o možnosti nápravy věcí lidských, tedy i veřejných, pomocí vzdělání, jehož pomocí dosáhne lidská společnost hlubokého duchovního povznesení a morálního obrození. Rozhárané poměry, války a tupé násilí panují podle Komenského ve světě vinou nezodpovědnosti a nevzdělanosti mocných.

Základní křesťanské principy, vtělené do protestantství, hrály podstatnou roli při hledání cest k nápravě. Tento myšlenkový proud se setkal a slil s osvícenstvím, jímž se Evropa ke konci 18. století probouzela z katolické dogmatické strnulosti. A tento životodárný proud, vyvěrající z české reformace, dotažený až do Masarykova mravního a politického úsilí, domácího i exilového, o obnovu české státnosti v podobě svobodného demokratického a suverénního Československa, byl nakonec úspěšný.

V pozadí tohoto Masarykova úsilí byla pevná víra, že příležitost ke svobodnější existenci českého národa přijde, ale národ na ni musí být připraven. Masaryk tedy vědomě navazoval na českou reformaci a národní obrození a v tomto svobodnějším mravnějším a intelektuálnějším duchu ovlivňoval jak studenty, tak veřejnost, která byla v důsledku této moudré demokratizační činnosti daleko více připravena na politickou demokracii než ostatní státy střední Evropy.

Bohužel, ocitáme se znovu v době, kdy je poučení, které pro nás vyplývá ze souvislosti mezi českou reformací, národním obrozením a myšlenkou samostatného demokratického národního státu již nějakou dobu záměrně popíráno, naše historické povědomí je narušováno, podkopáváno v zájmu vnitřních i vnějších globalizačních, protinárodních a protidemokratických struktur, které vyvíjejí tlak na deformování obsahu vzdělání a veřejného mínění. Tomu je možné a nutné čelit jen vysokou všeobecnou úrovní inteligence, politiků i veřejnosti, jejich věrností tomu nejcennějšímu, co nám předkové duchovně zanechali. A to je právě úroveň vzdělanosti, mravního povědomí a znalosti relevantní české historie.

Je na naší zodpovědnosti, abychom pro potřebnou úroveň společnosti a potomků pracovali, odporovali destruktivním tlakům v kultuře, ve školách, v politice. Poučení z historie je nutná integrální součást tohoto úsilí. Žijeme hlavně z toho, co pro nás minulé generace svou prací a obětavostí vytvořily. Je naší povinností toto duchovní, kulturní i sociální bohatství znát, bránit, udržet a rozmnožovat.

Vracíme se tedy ke Komenskému, k nápravě prostřednictvím vzdělání.

Cituji: „Vše, co existuje, je přístupno lidem k porozumění. Vše dobré je objektem lidské volby v důsledku svobody, kterou bůh lidem dal. Vše, co je možné, otevírá lidské schopnosti. Rozum usiluje o znalosti, vůle touží po dobru. Schopnost výkonu touží po tvořivosti, která dává člověku radost. Tyto vlastnosti jsou základem lidské důstojnosti. Nutností je schopnost sebekontroly, stálá starost o dobré vzdělání lidí, schopnost napravovat defekty, předcházet násilí.. To jsou také prostředky k lidské moudrosti, k obecnému pořádku a spravedlnosti.“

Věřil, že vše, co je prospěšné všem, je prospěšné každému: „Lidé se musí naučit respektovat svobodu, kterou dal bůh každému, musí se naučit zacházet se znalostmi, vybírat si to lepší, musí se naučit, jak zacházet moudře s mocí a spojit znalosti s náboženstvím, s etikou, usilovat o mravní zdokonalování- osobní a zvláště ve vztahu k obecnému dobru.“

Komenský klade stejně jako Jan Hus pro jejich dobu neobvykle silný důraz na poznání, na pravdu poznanou, na znalosti, jako na hodnotu rovnocennou, možná i vyšší, než byla tehdy prosazovaná pravda zjevená.

V konečném důsledku se tato poznaná pravda projeví ve vyšší duchovní a mravní úrovni lidí. Toto zdůrazňování znalostí jako nezastupitelné podmínky správného rozhodování o sobě i druhých a základu politiky ve prospěch dobra je aktuální a trvale revoluční.

Děkuji vám.

*

Chcete-li podpořit Novou republiku, její web a překlady, její akce, podcasty, natáčení debat a panelových diskuzí, přispějte laskavě na účet 2300 736 297 / 2010.

Děkujeme!